Léčba smíchem - CA LUKi

Knoflíky

Bylo to na začátku našeho manželství, kdy jsem začal jezdit na služební cesty do Prahy.

Přinesl jsem z čistírny zimní kabát a povídám manželce : "Přišij mi prosím Tě k tomu zimníku knoflíky". Její reakce zněla rezolutně a jednoznačně : "Vezmi si do Prahy starý kabát, já ti to přišiji zítra!".

Já trval na svém a moje manželka rovněž. A tak vycvičený z vojny jsem usedl k novému zimníku a levou rukou (jsem levák) hravě přišil tři knoflíky a v mé mysli uzrával plán sladké pomsty.

Brzo ráno jsem vstal a před vlastním odjezdem jsem manželce ustřihal všechny knoflíky na všem, co měla v šatníku. Nejhorší byly knoflíky u kožichu, ty nešly ustřihnout, ty jsem řezal žiletkou. Všechny knoflíky jsem jí dal do broušené mísy a odjel na tři dny na služební cestu.

Zřejmě, kdybych byl ráno po ruce, tak jsem už nebyl mezi živými, ale z doslechu jsem se dověděl, že moje velmi hodná tchýně, shodou okolností švadlena, která celý život pro manželku šila šaty pronesla, když společně s manželkou přišívala všechny knoflíky památeční a nesmrtelnou větu: "Tak nevím Alenko, ale myslím si, že jsi mu měla ty tři knoflíky přišít".

Škoda jen, že dnes už tu maminka manželky není mezi námi a a já si i po létech si na tuto příhodu vzpomenu s nostalgií a oceněním moudrosti této ženy, která přestože se na mne zlobila, se mne zastala. A to bylo od ní hezké a moudré. Od té doby jsem měl problém s upadnutým knoflíkem u košile nebo saka vyřešen.

Další povídky ze života