Léčba smíchem - CA LUKi

Balík

Náš podnik měl pobočný závod v Boleticích v Čechách, nedaleko Děčína. Jezdívali jsme tam služebně a čas plynul jako voda v krásné řece protékající Děčínem.

Až jednou, a to tak v životě chodí, jsem potřeboval se dostat rychle domů a tak jsem si prostřednictvím pracovníků našeho závodu zajistil z Prahy letenku do Ostravy a nic netušící jsem se vypravil včas na vlak do Prahy, který jezdil z bývalého NDR (Německé demokratické republiky). Nevýhoda byla v tom, že se předem nikdy nevědělo, kolik lidí vystoupí a kolik zůstalo volných míst, na které si člověk musel dodatečně koupit místenku.

Stojím ve frontě na místenku do druhé třídy na nádraží v Děčíně, když se dozvídám, že místenky na druhou třídu už nejsou, pouze na první třídu. První třídu mi v podniku neproplatí, ale potřeboval jsem se dostat včas na letadlo do Prahy, tak jsem si šel dokoupit jízdné na první třídu k jiné pokladně. K mému úžasu zjišťuji, že mezi tím prodali i všechny místenky na první třídu. Já s jízdenkou v ruce běhám od výpravčího, vlakvedoucího až k průvodčímu a není mi to nic platné, do vlaku bez platné místenky se nastoupit nesmí.

Vnitřní hlas mi pravil: Jarku bojuj, něco musíš udělat, a tak jsem šel nenápadně k vagónu,ve kterém se přepravují kufry a jiný náklad a v momentě, kdy se vlak začal rozjíždět jsem odstrčil nic netušícího pracovníka ČSD ve dveřích vagónu a za jízdy jsem do vlaku naskočil, sedl si na bednu a na dotaz, co dělám, říkám s jízdenkou v ruce: Doufám, že když mám koupenou jízdenku první třídy, mohu jet do Prahy alespoň jako balík.

Nadávky, které jsem vyslechl a rozhovor, který jsme vedli v "přátelském" duchu, kdy každý hájil svou pravdu zde nelze popisovat, ale účel světí prostředky, od Ústí nad Labem jsem již jel spokojeně jako řádný cestující.

V Praze běžím na Československé Aerolinie si vyzvednout letenku a k mému úžasu mi bylo sděleno, že žádnou reservaci nemám.

Když jsem se vzpamatoval z dalšího šoku, začal jsem bojovat o místo v letadle. Pracovnice u přepážky mi s radostí sdělila, že existuje jedna reservace, ale musím čekat hodinu do 15 hod. jestli si jí klient nevyzvedne. Každá minuta byla věčností, posledních patnáct minut jsem přísně hlídal každého příchozího k přepážce, slečně jsem koupil čokoládu jako malou pozornost, aby mi jí určitě nechala. Při posledním skočení ručičky na velkých hodinách na 15 hodin běžela slečna s radostí pro propadlou letenku, s velkou radostí mi jí prodala a k mému úžasu jsem při obrácení letenky zjistil, že na ní je napsano mé jméno, byla totiž objednána dálnopisem, nikoliv telefonicky, ležela v jiné přihrádce, jak jednoduché.

Další povídky ze života