Léčba smíchem - CA LUKi

Kafr

Jednou při mém pobytu v nemocnici jsem byl umístěn na pokoj č. 7, kterému se říkalo pokoj hrůzy, což jsem nevěděl.

Pro mne bylo připraveno lůžko uprostřed pokoje, napravo ležel pacient pan Varga, jméno si dosud pamatuji, který měl asi 70 let a ležel v nemocnici s rakovinou. Nalevo ležel muž asi padesátiletý, který měl v těle putující embolii-sraženinu krve. Jejich chování a reakce se velmi obtížně popisuje, ale sestřičky se tomuto pokoji vyhýbaly velkým obloukem a přišly pouze, když to bylo nezbytně nutné.

Protože jsem optimista ( ukecaný), podařilo se mi velmi brzo oba dva přesvědčit, že jim nic není a že všechno je úplně jinak, že vnitřní síla léčí a uzdravuje a lékaři jsou od toho, aby nad touto skutečností žasli a pacienta pochválili, jak vzorně spolupracuje.

Za týden byl náš pokoj nejoblíbenější, plno radosti, smíchu, naděje a dobré nálady. Nevím, jestli lidem nosím pocit štěstí, ale pravda je, že mi jako malému chlapci říkali štěstíčko nebo smíšek.

Jednou mne napadlo, když večer chodila sestřička mazat záda kafrem proti obleženinám, přesvědčil jsem oba, abychom se svlékli, lehli na břicho a nazí čekali na sestřičku.

Když sestřička vstoupila do pokoje a uviděla tři nahé zadky, začala se smát, sklenice kafru jí vyklouzla z rukavice a na zemi se rozbila. Toto byla jen jedna z epizod, které jsem zde zažil. Teprve, když pacient s embolií začal chodit po chodbě a na záchod a přesvědčoval lékařský personál, že je už zdravý a že jde domů, jsem se dověděl, jak to je s ním vážné.

Vzpomínám na ně velmi rád, protože jsem tehdy pochopil, že hezké slovo, radostný pohled a povzbuzení vrací naději a víru v uzdravení. Oba při mně byli šťastní, veselí,těšili se z každého dne a čekali na každé slovo, které řeknu. Možná, že jsem jim mohl nevědomky ublížit, ale v daný okamžik jsem jim vrátil chuť žít. Bylo mi tam dobře i když jsem byl nemocen.

Další povídky ze života