Léčba smíchem - CA LUKi

MAKARSKÁ RIVIERA

Když jsem byl mladý, plný energie a šoférského umění znalý, začali jsme s manželkou a synem Radimem, kterému bylo 7 let, jezdit autem Š 100 do Jugoslávie.

Na první jízdu jsem se připravil jako všichni Češi, že jsem si vezl proviant včetně brambor sebou. Na doporučení mého přítele, který jel k moři přede mnou, jsem zamířil do Podgory, kde jsme přijeli v 19 hod. a od přítele jsem se dověděl, že je plno a nocleh nám nezajistil. Večer, s malým dítětem utrmáceni, jsem pochopil, že končí legrace. Nechal jsem ženu s dítětem na nábřeží, mezi korzujícími turisty a začal jsem shánět nocleh. Asi na pátý pokus jsem navštívil dům, pana Hercega Mileho, který poslal vyjednávat svou ženu. Po složité domluvě jsem pochopil, že než padne rozhodnutí, chtěla jeho paní vidět mou ženu. Běžel jsem pro rodinu s nadějí, že všechno dobře dopadne. Až časem jsem se dověděl, že tato hodná paní byla velmi čistotná a podle vzhledu mé manželky rozhodla kladně. V Podgoře se nám tak líbilo,  vlídnost a pohostinnost této rodiny byla tak působivá, že jsme tam jezdili k nim 7 let jako k vlastní rodině. Dali nám k dispozici kuchyň, ledničku a láhev červeného vína každý den. Byly to krásné a nezapomenutelné dovolené.

Jednou při výletu do města Makarska a procházce jeho náměstím se díky naší rodičovské nepozornosti ztratil syn Radim. Ty okamžiky hrůzy, že se Vám v cizině ztratí dítě, jsou nekonečně dlouhé a v očích plného zoufalství a bezmocnosti nevíte co dělat. Když jsem se rozhlížel po obrovském množství lidí, korzujících po náměstí, jsem zahlédl se mihnout postavičku mého syna a zařval jsem zoufalým hlasem raněného zvířete: RADIME !!!!! Ten se zastavil a malý okamžik mi stačil, abych za nim běžel. Objímání nebralo konce a po malém uklidnění, jsem se ho zeptal, co by jsi dělal, kdybychom Tě nenašli. Jeho odpověď nás překvapila: Šel bych k našemu zaparkovanému autu. Protože auto bylo od náměstí daleko, nevěřil jsem, že by složitou cestu k autu našel. A tak když jsme se vraceli domů, řekl jsem mu, aby nás k autu dovedl. O to větší a příjemnější  bylo mé překvapení, když nás skutečně k autu dovedl. Pochopil jsem, že má dobrý orientační smysl. Dnes je z něj lékař, sám, nebo se svou rodinou jezdí po světě a my se s manželkou těšíme na každý jeho návrat.

Jsem rád, že pochopil, že to co jednou uvidí na vlastní oči, už mu nikdo a nikdy nevezme. Konec dobrý, všechno dobré, říká jedno moudré přísloví.  A tak se jako rodiče o své syny bojíme, když cestují, ale sami jsme je to naučili a máme skutečnou radost, když se nám v pořádku vrátí domů. A domov má každý jenom jeden, domov je tam, kde se člověk cítí dobře, bezpečně a kde ho mají všichni rádi, kde pracuje a sní o dalších svých cestách.

Další povídky ze života