Léčba smíchem - CA LUKi

Žiletky

Jedno z nejkrásnější jezer a jeho okolí je jezero Lago di Garda v severní části Itálie, obklopené strmými masívy Alp, kde se lyžuje a v úrovni jezera dozrávají pomeranče, které se prodávají i s větvičkou listí, aby turista uvěřil a pochopil, že pomeranč je čerstvý a právě utržený.

Kouzelný to kraj na pohled, vede se dlouholetý spor, zda tento kraj a území patří k Rakousku nebo k Itálii, problém vznikl v minulosti. To je ale jiná kapitola, mne zaujala skutečnost, kolik krásy Pán Bůh soustředil na jedno místo a všechno bylo absolutně dokonale krásné, pohledy do všech stran člověka uchvacovali a pohlcovali a stojíce v němém úžasu si uvědomujete, že se tu zastavil čas, všechno kvete, mohutné pohoří Vám bere dech a vy si připadáte, jako by se zastavil čas, že jste se ocitli právě v nalezeném – dlouho  zapomenutém ráji.

Ten pocit dokonalosti a krásy byl ve mne až do podvečera při procházce podél jezera, kdy jsem dostal bláznivý nápad se v překrásně čistém jezeře vykoupat. A říkal jsem si, takovou příležitost již podruhé mít nebudeš. Bylo mi divné, proč se lidé v jezeře nekoupou, ale to mne nemohlo odradit od myšlenky zkusit to. Kolega, který věděl oč jde se  vsadil o 100 Kč, že se do jezera nepotopím až po hlavu. A to byla poslední kapka odvahy, vidina snadné  výhry peněz. Bleskově jsem se svlékl do slipů a začal hrdě kráčet po písku do jezera. Když jsem vstoupil do vody po kotníky, měl jsem pocit, že mi někdo nohy ustřelil. Silou vůle jsem se došoural až po kolena, a to jsem myslel, že začínám být mrtvý. Tak ledovou vodu jsem nikdy nezažil, navíc jsem na tuto skutečnost, nebyl ani připraven. Vidina vyhrané stovky mne hnala do větší hloubky tempem slimáka, a tu to přišlo, když se mi namočila spodní část pytlíku - šourku, součást mého přirození, na které jsem byl pyšný, tak jsem najednou měl pocit, že jsem celý v žiletkách. Ten řezavý pocit na celém těle se nedá ani popsat, ani vysvětlit. Z posledních sil jsem se chtěl dostat na chvíli do podřepu a celý se namočit, nešlo to, byl jsem ztuhlý jako „štolvérk“ bez sil a s pocitem bez nohou, že se z té hrůzy už sám nedostanu. Všichni kamarádi měli z toho radost a já mlel z posledního. A tak do dnes nevím, jestli to bylo z posledních sil nebo Boží pomoc z Nebe, která mi pomohla se dostal na břeh. Celý modrý neschopen se obléci jsem stál na břehu jezera jako „okrasa“. Samozřejmě jsem stovku prohrál, ale byl jsem rád, že jsem zachránil holý život, možná, kdybych se prudce namočil, že se mi zastavilo srdce. Později jsem se dozvěděl, že je jezero tvořeno vodou z tajícího ledovce.

Stokrát Vám může někdo říkat, ať dáváš pozor, ať neriskuješ, nepřeceňuješ své síly, když Vás ta hladina tak přitahuje a volá: Tak pojď do mé náruče, jsem tu jenom pro Tebe. Byl by to paradox, umřít  v tak kouzelné krajině. Mám o jeden zážitek z mého cestování navíc, ale této zkušenosti nelituji, poznal jsem pocit, který už asi nikdy nepoznám. I když jsem se o sebe a svůj život bál, za ten pocit to stálo. Rád si na mé nejkrásnější místo světa vzpomenu…

Další povídky ze života