Léčba smíchem - CA LUKi

Ztracený v Budapešti

Kdo cestoval po Evropě s ČSVTS ( Československá vědecko technická společnost) většinou na veletrhy v LIPSKU, POZNANI, BUDAPEŠTI a jiných městech, ví určitě o čem hovořím, byly to nádherné zájezdy za technickým poznáním s příležitostí si utužit pracovní kolektiv a lépe se vzájemně poznat.

Přítel Standa nás před odjezdem vždy upozorňoval: „Hoši pamatujte si, bereme do kufru  na cestu více flašek než košil. „ A tak, když naše pobočka připravovala v květnu zájezd na Veletrh v Budapešti, byl autobus plný a vyrazili jsme za vědeckým poznáním. Autobus neopustil ještě hranice našeho města a už kolovala v autobuse první flaška. Byl to rituál, který nikdo nesměl porušit, a protože nerad piji, tak jsem vždy jen předstíral, že jsem se pořádně napil. Tím se nechlubím, to je holt pravda, ale mohu se přiznat, že mám jiné nectnosti jako je pití, na příklad velmi rád jím a dost hodně.

Cesta probíhala za bujarého veselí, zpěvu, povídání vtipů, spaní, pozorovaní krajiny a očekávání časů budoucích. Když jsme udělali čurací pauzu, byl malér téměř na spadnutí, Ríšovi to trvalo trochu déle, než ho našel a než vykonal potřebu, potom s ním dlouho poctivě třepal, aby do kalhot spadla jen poslední kapka, a tak jsme mu málem ujeli. Bylo na něm vidět, že mu tvrdne jazyk, klíží se mu oči,  že s ním do večera mnoho legrace neužijeme. Když jsme vystupovali a šli do hotelu, museli jsme ho budit. Chudák Ríša si zapamatoval jen číslo pokoje, na kterém hned usnul. Ani na večeři s námi nešel. A tak když jsme šli na prohlídku večerní krásné Budapešti, měli jsme pocit, že Ríša je v bezpečí a spí jako andělíček. To jsme netušili, že se trochu vyspí a vyrazí do ulic nás hledat. V alkoholovém opojení brouzdal sám ulicemi Budapeště do doby, než se rozhodl vrátit do hotelu. A tu pochopil, že neví ve kterém je městě a neví jak se jmenuje hotel. Pamatuje si jen číslo pokoje. Hledal pomoc, ale domluvte se s Maďary, když Vám to nejde dobře ani česky. Když skončil na policii, které prostřednictvím tlumočníka vysvětlil číslo pokoje a že je z ČSSR, začala teprve kalvárie, ten den přijelo do Budapešti 55 autobusů a nikdo nehlásil jeho ztrátu. Teprve ve dvě ráno ho před hotel přivezla policie policejním autem a my už věděli, že se něco stalo. Ukázal neuvěřitelnou radost, když nás některé poznal a začal děkovat policajtům za poskytnuté služby našim slezským nářečím.

Jedno přísloví praví: „ Konec dobrý, všechno dobré“. S Ríšou to nebyl konec, to byl začátek dalších komplikací na výstavišti, ale to je již jiná kapitola. Byl to velmi pohodový flegmatik, pro kterého by slušelo slovo: Maňáno…. Ně probléma….. Bez těchto lidí na světě by bylo velmi smutno. Ríšo, vzpomínám rád na všechny Tvé  kousky, které jsi vždy považoval za normální. Přeji Ti dlouhý život, aby si tě užili i druzí…

Další povídky ze života