Léčba smíchem - CA LUKi

TONINI

Bydleli jsme pro mne v jednom z nejkrásnějších měst, v Kroměříži. Bylo mi 6 let a měl jsem na starosti svého o tři roky mladšího bratra Antonína, kterému jsme říkali Toníku nebo Toníčku. Jen pro mého tatínka to byl miláček TONINI.

Jako rodina jsme žili v pohodě, tři bratři s maminkou v domácnosti a tatínek chodil do práce a jeho návrat byl vždy rituál – vítání s dětmi. Jen ta vzájemná náklonnost těchto dvou osob a láska, která byla uvnitř srdíčka hluboce ukryta, byla tak silná, že jsme to pochopili teprve ve chvíli, kdy selhal můj hlídací instinkt.

Jako vždy, při všech hrátkách, hašteření, hraní na vojáky a na schovávanou se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Nevím jak se to mohlo stát, ale tatínkův miláček se ztratil v okamžiku, kdy se otec vracel domů.

Jeho opakované volání TONI, TONINI bylo jako řezající cirkulárka, a já tušil, že je opravdu zle. Toník nikde, ztratil se a já netušil, kde ho vlastně hledat. Tříletý chlapec nebyl k nalezení, do hledání se zapojili sousedi, hasiči, policie, nejhorší byla informace, že byl spatřen na břehu široké řeky MORAVY, která městem protéká. To už ho začali hledat i ve vodě, jedna z verzí byla, že spadl do vody a utopil se. Při každém střetu s tatínkem jsme dostali výprask rákoskou společně s pokynem, abychom hledali dál. Náš rádius hledání byl podle naší představy omezen předpokládanou vzdáleností, kterou by mohlo urazit tříleté dítě pěšky v cizím prostředí. Už se stmívalo a TONINI nikde. Zoufalství zejména maminky mne ničilo, pocit, že jsem na něj nedal pozor, byl nesmírně skličující a nejistota a obava o jeho život narůstala s každou minutou.

Najednou přišla zpráva jako blesk z nebe, šířená ústním podáním, že jeden muž, který šel sekat na břeh řeky trávu 10 km za městem našel uplakané a vyčerpané malé dítě, jak spí v trávě, stočené do klubíčka. Jaká byla moje nesmírná radost, když se potvrdilo, že toto dítě je náš nejmenší miláček TONINI. Když ho tatínek přinesl domů, měl jsem pocit, že svítí sluníčko i když byla hluboká noc a tma, pochopil jsem, jak moc mám bratra rád, a to jsem netušil, kolik s ním ještě prožiji příhod a zážitků, ale důležité je, že mám TONINIHO stále blízko sebe, dnes mu je 62 let. Zážitek z dětství vidím a cítím ještě dnes. Jak je dobře , že ho mám, když mi oba rodiče odešli do věčných lovišť slovy indiánů. TONINI je relativně zdráv a osud mu dopřál všechny nástrahy a ohrožení života přežít se štěstím, jemu vlastním. Má dobrého anděla strážného. Přeji mu to a jsem rád, že tu je a věřím, že ještě dlouho bude…

Další povídky ze života