Léčba smíchem - CA LUKi

PITUŠ

V ekonomickém úseku byl jeden z odborů, který se staral o mzdy, produktivitu, a ostatní vymoženosti pracujících, včetně nemocenských dávek, a tak do tohoto úvaru chodilo mnoho dělníků a často.

Všichni jsme si na to zvykli i když na jednoho spolupracovníka byl nádherný pohled, to nebyla práce, to byl rituál, to byl koncert. V 6 hod. se začal připravovat tím, že po obřadném otevření stolu a vytažení svačiny z tašky velmi pečlivě rozložil papíry po celém stole, potom začal ořezávat 10 tužek o různé velikosti, které na stole seřadil přesně podle velikosti. V 6.30 hod. šel na chodbu, kde jako silný kuřák si labužnicky vykouřil cigaretu. Takto chodil na chodbu kouřit 10 x za směnu, v kanceláři mu to zakázali ostatní. Tento pedant , jehož jméno skoro nikdo nevyslovil, neboť si vysloužil přezdívku P I T U Š, na kterou si postupně, i když nerad, zvykl a slyšel na ní. Pracovní život plynul v podniku spokojeně jako voda v řece, a to do doby, kdy jednou za ním přišla jedna dělnice s nemocenským lístkem a oslovila ho:

Prosím Vás Pane Pituš, mohl by jste mi to vyřídit ? Protože všichni v podniku věděli, že se jmenuje jinak, tak jsme si uvědomili, že si z mladé dělnice někdo utáhl a poslal jí za ním a řekl jí místo jména přezdívku. Při vzpomínce na Edu a jeho úřednickou preciznost a nekonfliktnost, dobrosrdečnost a duševní rovnováhu mohu jen konstatovat, že to byl šťastný člověk, který se nikdy nerozčílil, měl svůj pomalý pracovní rytmus, z kterého se nedal vykolejit. Nevím, jestli dnes si ještě někdo na toto jméno vzpomene, ale na Edu se nedá zapomenout, není to krásná přezdívka, a jak se dobře vyslovuje se slovem Pan.

Další povídky ze života