Léčba smíchem - CA LUKi

KELLER

Na Průmyslové škole jsme měli jednoho profesora, který vášnivě rád hrál biliár, a tak zákonitě se stalo, že náš spolužák se začal této hře věnovat společně s panem profesorem.

Jednou mu koupil skládací tágo, jindy přinesl americkou modrou křídu. Jejich vztah byl kamarádský a tak trochu jsme mu záviděli. Při kvalifikačním hodnocení tento pan profesor znalecky hodnotil  naše výkony a každému sdělil výslednou známku s možností její opravy, když se dá vyzkoušet. A v tom to přišlo, nesmrtelná věta pronesená panem profesorem: Kellere, máte tu tři čtyřky a dvě pětky, jak z toho my dva uděláme trojku, to ještě netuším.  

Na mnoho spolužáků si člověk už nevzpomene, ale na našeho Ladíčka  se prostě zapomenout nedá. A když na našich pravidelných srazech promluví, tak to je báseň, co slovo, to perla, v podání s mírným zajikáním, a při vzhledu a gesty s olizujícím se jazykem, trvale toužícím po pivu, no nemějte ho rádi a nevzpomeňte si na něj. Celý život pracoval v Plzni ve velkém podniku, ale ani jednou se nestalo, že by  na sraz nepřijel. A tak si říkám, když nám postupně spolužáci a kamarádi odcházejí Do věčných lovišť, že tento Keller je asi nesmrtelný. Bude s námi na srazu věčně, a to se nám blíží sraz maturantů po 50 létech. Kdo se ho asi dočká? Kdo to ví, Ty můj kvítku medový…

Další povídky ze života