Léčba smíchem - CA LUKi

JAKO JAPONCI

Když jsem byl v roce 1985 na Světové výstavě EXPO 85 v Tsukubě a velkém okruhu po Japonsku, tak jsme se jednou ráno rozhodli podívat se do přístavu v Tokiu na prodej ryb.

Popisovat tento rituál a koncert v jednom by bylo téma na několik povídek. Ale toho rána jsem zažil šok, který ve mne zůstal mnoho let. Skleněnou telefonní budku ve 4 hodiny ráno umýval velmi pečlivě mladý muž. Okamžitě mne napadlo, proč to dělá muž a ne žena a proč tak brzo ráno.

Odpověď průvodce zněla velmi jednoduše: Když chtějí Japonci telefonovat, bylo by nedůstojné, aby telefonovali z upatlané a špinavé – zaprášené skleněné budky. Dávno jsem na tuto příhodu a zážitek zapomněl a v podvědomí vzniklá situace byla pouze uložena a to do okamžiku, kdy mne čekal druhý šok po 19 létech.

Nebylo to ráno, ale dopoledne, nebylo to v Japonsku, ale u nás doma – v Česku a opět to nebyla žena, ale byl to mladý muž, který velmi pečlivě umýval skleněnou telefonní budku Českého Telecomu. Napřed jsem nevěřil svým očím, pak jsem se nahlas rozesmál, to se zase divil mladík – student, který si tímto způsobem přivydělával na studia, a já byl radostí bez sebe, že jsme alespoň v téhle oblasti dohnali Japonce a to pouze za 19 let, když se dnes hovoří, že země EU doženeme v životní úrovni za 50 let.

Taková maličkost, a člověka to potěší. Jednak, že se někdo stará o čistotu telefonní budky, že člověk vidí pracovat mladého člověka s radostí a pečlivostí, že se začíná kromě studia starat i o svou budoucnost a nespoléhá pouze na péči a podporu rodičů.

A tak si říkám, čeho se ještě dočkám v Evropské unii, co mne překvapí a co zaskočí, v čem vynikneme a v čem budeme poslední. Nerad bych se dočkal naplnění aforismu Ing. Miloše Hovorky: Nebojte se zlatých českých ručiček, ale vychytralých českých hlaviček.

Další povídky ze života