Léčba smíchem - CA LUKi

Panenství

Patřila k nejkrásnějším dívkám široko daleko, byla Bohyní i naší modlou, krásná,štíhlá, perfektní dlouhé nohy, prsa hodna obdivu a závisti, sportovec, od dětství gymnastka, stále usměvavá, upravená, krásně oblečená, nádherné vlasy, postavičku mňam, mňam, všeho akorát, štíhlost v boku, jiskru v oku, a co víc, to nelze říct.

A tento zázrak přírody se stal našim spolužákem na Průmyslové škole ve třídě plné kluků. Jedním slovem se dá říct –  k o č k a.

A jak to už bývá, každému k dokonalému štěstí něco schází. Problém naší Věrušky bylo její panenství, každý má Achilovku někde jinde. Pro všechny dívky je jejich panenství zastřeno tajemstvím, u naší Věrušky se stalo panenství veřejným tajemstvím. Nejdříve jsme si mysleli, že naše tajná láska střídá kluky jako muži ponožky, ale brzo se začalo šuškat, že problém je úplně jinde, že všichni muži jejího srdce postupně selhali, nikdo jí nemohl připravit o panenství. A problém byl na světě, Věruška věřila ve svou velkou  lásku, která z ní udělá ženu, maminku a šťastnou manželku. Najednou jsme jí začali držet palce, aby potkala toho opravdového „muže“ ( my jsme v té  době říkali – pořádného kance ). A když už se blížila maturita a pořád nic, začali jsme pochybovat , zda se dočkáme dne D. A k našemu úžasu a radosti se vyvoleným stal náš spolužák a hezoun Toník – vysoký, hezký muž s hřívou na hlavě. A tak po maturitě jsme všichni obdrželi svatební oznámení, že naše láska se vdává. Tato hezká rodina měla dvě nádherné děti, z Toníka se stal důstojník Čs. armády a dle dochovaných zpráv byli spolu velmi šťastni. Osud bývá někdy krutý a zahraje si s našimi životy. Zpráva, která nás šokovala, že Věruška zemřela velmi mladá v padesáti létech po krátké a zákeřné nemoci, zněla jako z jiného světa, dlouho jsme tomu nemohli uvěřit, že to je pravda. Odešla z tohoto světa jako jedna z prvních našich spolužáků. Byla tak zdravá.

V jejím případě platí lidová moudrost, že člověk žije tak dlouho, dokud žije v našich srdcích a myslích. A ona žije stále v myslích všech, kteří jí tajně milovali a toužili po ní a báli se k této lásce přiznat. Na tomto příběhu je nejkrásnější vzpomínka na její přesvědčení, na její touhu potkat toho pravého pro celý život a to se jí splnilo. Dala život dvěma dětem, dnes již žije mnoho vnoučátek a pravnoučátek, kteří slyšeli o babičce a prababičce jen z vyprávění. Slyšeli o její kráse, moudrosti, věrnosti, dobrotě a lásce, ale jistě se již asi nikdy nedoví, jaký problém jí provázel v mládí.

Věruško, chtěl bych Ti touto formou poděkovat a vyjádřit vděčnost za všechno, co se nestalo, za každý úsměv, krásné slovo, moc jsme Ti fandili a drželi palce. Jen ten konec se Ti nepovedl, přišel moc brzo. Za tři roky budeme „slavit“ padesát let od maturity, nastane čas , kdy budeme na všechny vzpomínat, kteří už nebudou mezi námi. Vzpomeneme si i na Tebe a na Tvé „trucovité„   p a n e n s t v í …… Nikdy na Tebe nezapomenu.  

Další povídky ze života