Léčba smíchem - CA LUKi

Čaj po ránu

Praha – město v srdci Evropy patří k nejkrásnějším městům na světě.

Neznám mnoho měst, které by uchvátilo turistu svou krásou na první pohled a nabídlo mu svou náruč bohatou kulturou, historií, krásou, významnými památkami. Ne nadarmo se jí říká - Stověžatá.

Z tohoto města jsem odjížděl nebo odlétal do celého světa a sem jsem se zase rád vracel. O to víc mi záleželo, na dobrém jménu našeho hlavního města, i když nejsem Pražák. Do Prahy jsem velmi často jezdil i na služební cestu nočním vlakem, abych hned ráno mohl jednat a vyřídit co nejvíce služebních záležitostí. A tak po příjezdu vlaku jsem se již těšil, až otevřou na Hlavním nádraží v 6 hodin ráno velkou kavárnu a restauraci. Zejména jsem se těšíval na velmi dobrý guláš s houskou nebo rohlíkem. Kámen úrazu byl v tom, že Vám zde ke guláši nabídli KAKAO nebo KÁVU SE ŠLEHAČKOU. Po každé, když jsem žádal čaj, tak mi doporučili grog (vařenou vodu s rumem), s odůvodněním, že čaj nemají. Když jsem si uvědomil, že tento nápoj – čaj pijí dvě třetiny lidí na světě, tak jsem se nemohl s touto skutečností smířit, že cizinec, turista a ostatní, první na co v Praze narazí je kakao. Začal boj nervů, kdo to déle vydrží, ale já jsem si stál na svém a mé prohlášení: Já Vás ten čaj po ránu naučím vařit jim připadalo směšné. Taková maličkost, ale pro mne to byla zásadní a prestižní věc. Každé ráno, když jsem přijel do Prahy, mne již personál sledoval a zejména paní „kávová“ byla dokonalá ve vymýšlení důvodů proč čaj nemají. Souboj šel tak daleko, že jsem použil všechny možné a dostupné prostředky – tisk, obchodní inspekci, rádio, stranické orgány, volal jsem na pomoc každého, komu leží národní prestiž na srdci. Paní „kávová“ mne již potom prosila, ať jí neničím, ale nechtěla ustoupit a nemohla pochopit, že o mne nejde, ale o dobré jméno naší země.

S potěšením mohu prohlásit, že se ve velké restauraci na Hlavním nádraží ráno v 6 hodin podával kromě jiných nápojů i čaj. O to větší je moje zklamání, co z Hlavního starého nádraží zbylo a kde máte možnost si na Hlavním nádraží sednout. Dnes již nemám možnosti, ani sílu tuto katastrofální situaci řešit, jenom se divím, že to nikomu nevadí, že si můžete sednout ke kovovému stolečku pouze na chodbě nádraží. Rozhlížím se kolem sebe, je mi smutno, co z překrásné restaurace zůstalo a v prázdné smutné místnosti nedostanete dnes ani to KAKAO. Přemýšlím, jestli se najde někdo, komu to začne vadit a změní to a hlavně uvažuji, jestli se toho dočkám sám a budu si moci objednat čaj na Hlavním nádraží po ránu s mnoha tisíci turistů, kteří navštíví Prahu. Uvidíme…

Další povídky ze života