Léčba smíchem - CA LUKi

Na hřebíky

Náš Lukášek jako druhý syn, který se narodil po 18 létech patřil k těm hodným a bezproblémovým dětem.

Soused mu říkal: Ahoj, šéfe písku. My jsme nechápali tento titul, až jsme si všimli, že na písku pořád mluví. O to více nás čekalo překvapení ve školce, kde patřil k tichým a málomluvným dětem. Jednou si ve školce hráli s dětmi na řemesla v továrně a paní učitelka řekla: Lukášku, Ty budeš soustružník. Lukášek se zamyslel a nečekaně paní učitelce odpověděl: Ne, já budu ředitel.

Tato událost se šířila ústním podáním, protože jeho reakci nikdo nečekal. Lukášek jezdil na malém kole, hrál si s dětmi na písku, běhal kolem domů a čas jeho dětství plynul hezky bez problémů do okamžiku, kdy vedle pískoviště ležela metrová deska, ve které trčely dva 10 cm hřebíky od sebe vzdálené asi 8 cm. Lukášek utíkal, zakopl o okraj desky a obličejem spadl na  hřebíky, které si zapíchl 1 cm pod obě oči. Neuvěřitelné a neskutečné štěstí, v takové blízkosti od očí. Okamžitě jsme ho vezli ošetřit do nemocnice, Lukášek plakal, ale slova ošetřujícího lékaře ho částečně utěšila: Ty chlape jeden, ty jsi měl u sebe všechny andělé strážné, jinak to není možné. Velké štěstí bylo, i když to vypadalo na velký a těžký úraz, že při pádu na hřebíky nedošlo k poškození žádných orgánů, zejména očí. A tak když se mu tyto rány zahojily, a bolest ustoupila, se nás Lukášek při každé příležitosti, kdy čekal bolest ptal: A bude to bolet víc jak na hřebíky?. Jak nám rostl, občas připomněl událost, která mohla být tragická a on se stal v okamžiku slepým člověkem. Jako rodiče takovou tragedii jsme si nepřipouštěli. Byli jsme rádi, že je dnes z něho student, který ve svých 22 létech má představu o své budoucnosti. Při vzpomínce na tuto šťastnou událost a často úsměvnou si uvědomuji jak malá vzdálenost je mezi štěstím a tragedii, kolik lidí toto štěstí nemělo…

Další povídky ze života