Léčba smíchem - CA LUKi

Elektřina

Měl jsem malou zahradní chatičku na nářadí a produkty zahrady, kterou jsem postavil pro svou maminku.

Jednou, když řekla: „Škoda, že tu nemáme elektřinu“ jsem najednou pochopil, že to je šance pro mne se ukázat, jaký jsem machr a plán byl na světě. Nechal jsem si od odborníků poradit, jak se instaluje elektřina v dřevěném objektu, jak se zapojují 4 barvy drátů, světelný okruh, zásuvkový okruh, pod krabice, vypínače, světla umístit destičky z nehořlavého materiálu. Vybaven teorií a nakoupeným materiálem jsem se pustil do díla a celou dobu se těšil, na pocit, jak to bude krásné, až otočím vypínačem a rožne se žárovka. Tato vidina mne hnala stále kupředu, tvrdé prsty si pomalu zvykly na vytváření oček na měděných drátech, paráda, toužebně očekávaný konec se blížil a já hořel nedočkavostí. Slavný okamžik nastal: Já zatroubil na ústech fanfáru, otočil jsem vypínačem a nic, žárovka nesvítila. Opravdový šok, já koukal na schémata zapojení, na mnou vytvořenou skutečnost a zklamání nebralo konce. To je konec, musím si přiznat , že jsem neschopný a volal jsem na pomoc souseda elektrikáře. Ten všechno proměřil, zkontroloval, prohlédl a povídá: Vše je v pořádku, asi není dotažena žárovka. Pootočil jen trošíčku žárovkou a ta se rozsvítila. A tak jsem se připravil o triumf a pocit vítězství, radost, že mám v chatičce světlo přehlušilo zklamání z mé nedokonalosti. Od té doby si říkám, že každý člověk má dělat to, co umí a nemá fušovat druhým do řemesla. Ale když to někdy láká, něco dokázat, vytvořit, porvat se s problémem, kterému nerozumí. Jenže někdy ty konce, o tom by se dal napsat celý román…

Další povídky ze života