Léčba smíchem - CA LUKi

Micka

V jedné třídě průmyslové školy měli pouze 5 studentek a jinak samé kluky.

Třída to byla povedená, žila krásným studentským životem a co víc, tato třída se kamarádila i se studenty stejného ročníku s jiným zaměřením. Za tři roky  budou absolventi této školy slavit 50. výročí od maturity a je jen otázka, kdo se těchto oslav a setkání účastní, když nám v poslední době mnoho kamarádů odchází a umírá. Jen ty vzpomínky jsou nesmrtelné a stále živé. Jedna studentka se jmenovala Marie, ale velmi brzo se ujalo jméno MICKA. Jí se to nelíbilo, a tak si šla stěžovat k řediteli. Ten přišel do třídy se slovy: Ještě jednou řekne slečně Marii někdo Micka, tak dostane dvojku z chování. Celou přestávku jsme byli rozpačití z projevu ředitele, po zvonění vtrhl do třídy profesor matematiky, který zaznamenal ve třídě neklid, uviděl, že Marie vyrušuje a povídá si se svou kamarádkou a už to bylo venku: Profesor zařval jak zraněné zvíře: MICKA, jak ti vletím do kudel, tak Tě doma nepoznají. Od té doby jí už toto nové jméno zůstalo a ona rezignovala. Pro všechny byla Micka.

Celou dobu studia si vždy našla někoho jiného, aby jí koupil svačinu, že nemá drobné, že má 100 Kč. A tak jsme jí vždy nějakou svačinu koupili a ze slušnosti jsme si o zaplacení neřekli. Výhoda pro ní i pro nás spočívala v tom, že o svačinu řekla pokaždé někomu jinému. A tak jsme společně vystudovali a my v legraci se ptali Marie: Micka, ještě máš tu stovku na svačinu ? Ona se vehementně brání , že to není pravda , že to je pomluva, ale Ti co kupovali svačinu ví své.

Při vzpomínce na maturitu a studentská léta si pouze povzdechneme, že je škoda, že nám roky letí jak splašené koně. A to je snad jediná spravedlnost na světě. Je jen na nás, jak jsme tyto roky mládí prožili a jestli máme na co vzpomínat.  

Další povídky ze života