Léčba smíchem - CA LUKi

Vincek

Vincek rozžhavený dočervena sálal kolem dokola příjemné teplo v obchodě, který mi byl svěřen do péče prodávajícího a zároveň jsem byl osobně pověřen se starat o tři roky mladšího bratra Toníka.

Bylo mi 8 let a od dětství jsem byl veden babičkou k samostatnosti. Bylo to moc hezké období, na které velmi rád vzpomínám, za pultem jsem se cítil jako ryba ve vodě a pocit důvěry jsem si zatím nedokázal vysvětlit, ale zodpovědnost jsem si plně uvědomoval. Venku byla zima, všade plno sněhu, do obchodu ten den přišlo jen málo lidí, a tak jsem měl dost času na přípravu oběda. Měl jsem usmažit dva řízky, oškrábat a uvařit brambory a ohřát polévku. Protože se mi nechtělo zatápět v kamnech v kuchyni, rozhodl jsem se uvařit oběd na kamínkách v obchodě, kterým jsme říkali Vincek. Do dnes nevím proč se tak tomuto  kovovému válečku říkalo, ale byl to malý zázrak. Člověk jednou přiložil do kamen a hrnce se na plotně mohly zbláznit. Obalil jsem dva řízky, brambory jsem měl uvařené a polévku ohřátou, tak jsem se rozhodl usmažit dva řízky na pánvičce. Rozpálený tuk začal nepříjemně prskat a já se nestačil divit, když jsem řízky obracel, že mám na vidličce dvě černé placky. Na tuto bleskovou akci nezapomenu, než jsem se stačil nadechnout, byly řízky spálené i z druhé strany a já byl rád, že jsem pánvičku stačil sundat z plotny. Vincek stále rudý jako Rudá záře nad Kladnem a já jsem stál celý zkoprněný nad svým výtvorem  a byla ve mne malá dušička.  Nemněl jsem se koho zeptat, co s tím, a tak jsem seškrábl spálenou strouhánku, řízky nakrájel na malé kousíčky a přesvědčoval bratra, že i když je maso tvrdé, že i takový řízek může chutnat.

Když jsem si na tuto příhodu vzpomněl v souvislosti s velkým množstvím sněhu, který jsem odhazoval od garáže, nemohl jsem se ubránit úsměvu při vzpomínce na řízky připravované na Vinckovi a na sníh, který jsme denně odhazovali s bratrem kolem celého domu a se schodů obchodu. Když denně  napadlo jen 10 cm , tak to jsme byli rádi, že nemáme moc práce. Dnes, když nás sníh všechny trápí a tropí kalamitu, říkám si, jak to tenkrát ti silničáři asi dělali. Od rodičů a babičky to byla asi velká odvaha nechat doma samotné malé chlapce a věřit, že se o sebe postarají. Vincek skončil asi ve sběrně šrotu, dnes by to byl malý poklad, tak úsporná a výkonná kamna. A tak mám příjemnou vzpomínku na Vincka a dva řízky, které jsem „připravil„ za pár vteřin.

Další povídky ze života