Léčba smíchem - CA LUKi

Zinková rakev

Bylo to v roce 1994 , kdy jsem se impulsivně rozhodl, že pojedu s Čedokem na cestu kolem světa. Zaplatil jsem si tento zájezd a začal se připravovat na tuto náročnou cestu psychicky i fyzicky.

V době blížícího odjezdu jsem se svěřil s mým plánem řediteli podniku, kde jsem pracoval. Jeho reakce byla šokující : „Jenom jeď, oni Tě přivezou v zinkové rakvi“. Byla to sprcha a začal jsem přemýšlet, jestli může mít pravdu. Každý, kdo rád cestuje musí počítat i s komplikacemi a tak o to víc jsem začal na sobě  tři měsíce před odjezdem pracovat.

Cesta to byla nádherná a samozřejmě náročná. Letěli jsme s holandskou společností z Amsterodamu po trase do Singapuru, Nového Zélandu, Australie, Hawaye, Los Angeles, Menfise, New Yorku, Amsterodamu, Prahy.

A právě v New Yorku, při prohlídce sochy Svobody, jsem po schodech vyběhl s mladými lidmi až do „čelenky“, kde jsem si prohlížel město, které nelze s jinými městy srovnávat.

Po návratu dolů jsem najednou ucítil arytmii srdce, stál jsem opřen o zábradlí, díval se na „Dvojčata“ nejvyšší budovy obchodního centra a sám sebe uklidňoval: „ Přece se nevrátíš v zinkové rakvi - tu radost přece některým nemůžeš udělat!“. Při meditaci sám se sebou jsem se uklidňoval, hluboce dýchal a stokrát si říkal: „Jardo, klid, bude to dobré“.

Z cesta kolen světa jsem se v pořádku vrátil, rád na ní vzpomínám, ale dnes se stále nemohu smířit s tím, že ty dva překrásné výškové domy už nestojí tam, kde stávaly. Vždyť právě pohled na ně zezdola mi pomáhal překonat chvilkové zdravotní potíže, které jsem měl předtím při pohledu z nich z opačného směru.

Velká škoda, že k této tragédii došlo, těšil jsem se, že se ještě na to město z „Dvojčat“ podívám se svými syny, kterým jsem to slíbil.

Škoda, že už nebude všechno jako dřív - do jedné řeky nevstoupíš dvakrát.

Další povídky ze života