Léčba smíchem - CA LUKi

Oběšenec

Každý z nás si prožil nejkrásnější období života, dospívání plné představ, nadějí, zklamání, fantazie, okouzlení, malých i velkých lásek, čas zrání a přípravy na převzetí role dospělých a rodičů.

Byl to i čas bláznivých nápadů a okamžitě realizovaných skutečností, které  ani čas nevymazal z naši paměti a vzpomínek. O jeden takový nápad se chci dnes s Vámi podělit, při vzniku tohoto nápadu jsme se váleli smíchy, samozřejmě jsme ho uskutečnili, jen ty konce nebyly už tak veselé. Nápad to byl báječný, budeme si u hřbitova hrát na oběšence, když někdo půjde večer po chodníku, tak jeden z nás vyskočí do košaté koruny stromu, pověsí se za ruce a těsně před přicházejícím se pustí a skočí na zem.

Byla to úžasná zábava, jeden se věšel a ostatní jsme se schovaní smáli jako blázni, jaká to je sranda, když každý vylekaně utíkal a ani se neohlédl strachy zpět. Ale jak říká jedno přísloví: Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně,  nebo Tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne, tak i nám legrace skončila, když z hospody ke hřbitovu spěchalo několik mužů. Na daný signál kamarád se pověsil a jak bylo dohodnuto, pustil se před přicházejícími se rozhněvanými muži, kteří již věděli, že si z nich někdo dělá legraci. To, že jsme všichni dostali nabančeno nebylo to nejhorší, ale skutečnost, že se to řešilo na Obecním úřadě, byla pro nás mladé ješitné mladíky ostuda. A trest, který vymyslel starosta, byl pro nás ještě potupnější, ale musím uznat, že výchovný a spravedlivý. Po nedělních oslavách, kdy se na náměstí sešlo mnoho lidí, prodávalo se v krásných stáncích všechno možné včetně "tureckého medu" , zůstal na náměstí velký nepořádek, plno papírků, krabic a jiného odpadu, který jsme museli za trest ráno uklidit a celé náměstí dát do absolutního pořádku. Dnes se tomu říká odborně: Veřejně prospěšné práce, tehdy to byla pro nás mladé potupa a ponížení, každý se nám smál a měl radost, jak ručně zametáme a děláme pořádek. Při vzpomínce na tento bláznivý nápad s úsměvem na tváři si říkám, jak moudré to bylo rozhodnutí o našem potrestání. Peněžní pokutu by za nás zaplatili rodiče, ani stížnost na školu by neměla takový účinek, ale pořádek jsme museli dělat sami. I dnes dělají mladí lidé různé rošťárny, jen mám někdy pocit, že při té legraci ničí cizí majetek, ubližuji slabším, a to už není legrace, ale vandalismus a šikana. Asi stárnu, moralizuji…

Další povídky ze života