Léčba smíchem - CA LUKi

Pohodový člověk

Když slyším tato slova, vybaví se mi v mysli dva hodní lidé, moje maminka, která se dožila v plné svěžesti, štěstí a lásky úctyhodných 87 let.

Vždy jste jí našli usměvavou, pohodovou, činorodou, o vše se zajímající a hlavně hodně četla. Do svých 85 let si vařila, uklízela,četla, chodila denně nakupovat a pracovala v létě na zahrádce. Kromě pohybu popřela veškeré teorie o zdravé výživě. Základ její stravy byly brambory a asi 5 jablíček. Nejedla sýry, rajčata, nepila mléko, stravu neměla pestrou, ale pravidelnou. Její klid a pohoda vycházela z jejího nitra a úžasné vnitřní síly,  uměla se těšit a radovat  z maličkostí , měla ráda život a milovala knihy a květiny, okrasné keře, velmi ráda hovořila a byla velmi společenská. Nikdy nehovořila o nemocích, bolest páteře a kolen snášela s pokorou.

Druhým skutečným pohodovým člověkem byl můj kamarád  na vojně Vilo Kupec . Chlap jak hora, ruce jako lopaty, málomluvný ale pořád se smějící, dobrosrdečnost a pohodu z něj bylo cítit na hony daleko. Když však něco řekl, tak jsme se mohli smíchy potrhat. Za dva roky vojny příhod, které jsem s ním  zažil bylo neuvěřitelné množství. Na dvě si živě pamatuji. Jednou jsme se účastnili velkého cvičení, kdy jsme jako průzkumníci pozorovali terén nepřítele. Díky naší nepozornosti nás zajali  vojáci – náš nepřítel. S chutí svázané nás odváděli na velitelství. Vilo jen tak, jako nic prohlásil: Na nás se vykašlete, za chvíli zde na pozorovatelnu přijede Podplukovník Merunko – náš velitel útvaru, to bude pro Vás úlovek. Ve své dobrotě, naivitě a upřímnosti si snad ani neuvědomil, že to je zrada. Při tom se pořád smál a nepřátelští vojáci na něho civěli jako JOJO a nevěděli, jestli si z nich nedělá Jundu. Dostal je do velkých rozpaků  a najednou nevěděli co mají dělat. Nezačněte se smát s ním a plácat se do kolen, jak ho to vůbec napadlo.

Jednou večer jsme seděli tiše jako průzkumníci na velmi malé, dobře zamaskované  velitelské pozorovatelně s dálkoměrem. Najednou se k nám někdo začal dobývat a náš V i l o žoviálně prohlásil:  Kam se tu cpeš blbečku? Najednou se za námi ozval pronikavý hluboký hlas: Žádný blbeček, ale  generál Holcman, Himl hergot, první den na cvičení až si budeme tykat? Byla v nás malá dušička, ale náš Vilo s klidem Angličana  jen tak prohodil: Prosím pane generále, vezměte místo a posaďte se. A hora když se postavila, malý generál byl v šoku, kde se před ním zjevil takový obrovský chlap. A najednou byli kamarádi, povídali si spolu a nás ostatní nebrali vůbec na vědomí.

A tak vždy, když potkám Pohodového člověka, přemýšlím, když vidím, jak z něj vyzařuje něco nádherného a silného, jestli se s touto vlastností lidé rodí, nebo je to jejich poslání nám dávat radost, úsměv a štěstí, přinášet do našich duší klid, mír, dobro, spokojenost a pohodu. Jak nádherné, že jsou mezi námi…

Další povídky ze života