Léčba smíchem - CA LUKi

Dva hlasy

Při návštěvě Paříže nemůže člověk minout jeden z nočních zábavních podniků, ke kterým se řadí Moulin Rouge, Casino de Paris, Lido a Foliss Bergers.

Ne jinak tomu bylo i při zájezdu do Paříže, kde volba padla na Foliss Bergers, podnik, kde nám byla doporučena návštěva za studentské vstupné na stání s tím, že po zahájení programu si můžete sednout na volná neobsazená místa.

Samozřejmě, že na mne čekala past, v podobě provokace, že si nesednu do druhé řady, kde uprostřed bylo jedno volné místo, sedadlo vlastně bylo široké křeslo v kůži,vybavené i zabudovaným popelníkem.

Jelikož jsem nechtěl zklamat své kamarády, rozhodl jsem se  je uposlechnout a skutečně jsem si do druhé řady sedl. Při mé hmotnosti a široké sedací části těla jsem si v tomto křesle najednou připadal jako žížala. Nevěděl jsem co s rukama, kam šoupnout nohy, byl jsem nesvůj a čekal co se bude dít.

A dělo se. Vedle se pohodlně uvelebil nějaký rančer,vytáhl doutník, zapálil si ho a pohodlně bafal. Z druhé strany seděla atraktivní dáma, která si přede mnou ležérně přehazovala nohu přes nohu. Vnitřní hlas mi říkal : Jardo, nebuď malý český člověk, uvolni se a vymysli něco, ukaž ,že jsi světa znalý a víš jak se chovat.

A tu mne napadla spásná myšlenka, že mám v kapse tělový spray.

Sedl jsem si velmi pohodlně, rozepnul sako, jednou rukou si sako otevřel jako vějíř a druhou rukou jsem se začal nahlas a dlouze sprayovat, pak jsem si ruce vyměnil, kolem mne se široko daleko linula neuvěřitelná vůně a já si v ten moment uvědomil, že jsem si sedl mezi největší boháče, kteří svou ležérností a znuděností působí na své okolí.

Do přestávky jsem v „elektrickém“ křesle vydržel a o přestávce mne napadla neuvěřitelná myšlenka, požádat nejhezčí vystupující tanečnici, která rozdávala podpisy ve foaye, o věnování do velmi drahého programu.

Když jsem k ní přišel, nevěřil jsem svým očím, tato známá hvězda dávala svůj podpis nahoře bez, jen měla přes ramena přehozený kožíšek.

Když jsem přišel na řadu a krasavice mi vpisovala věnování do programu s její fotkou, opět se ozval ten vnitřní hlas : „Jardo ,dívej se na tu krásu, na to bohatství přírody využij této příležitosti a sáhni si“. Okamžitě reagoval můj druhý hlas, ten slušnější: „Dej si pokoj, jsi v zahraničí, representuješ svou vlast“. Ve mně se odehrával úžasný boj vnitřních hlasů, samozřejmě vyhrál ten slušnější.

Když jsem s pýchou a věnováním v programu přišel za kamarády, tak se už smáli a jenom řekli :Jardo, ta ruka ti ale pořádně cukala“.


Ilustrace: Jan Schinko

Další povídky ze života