Léčba smíchem - CA LUKi

Finta

Každý z nás si jistě rád vzpomene na školu a období studia, kdy hledal omluvu, výmluvu a jiné povídky, proč jsme se nemohli připravit na zkoušku, z které jsme měli strach.

Jsou si velmi podobná – nesvítila elektřina, u nás hořelo, nejela tramvaj, praskla nám voda a mnoho jiných.

Moje omluva a finta byla zcela jiná a vycházela z okamžitého nápadu o přestávce. Půjčil jsem si jehlu a niť, ustřihl knoflík u kalhot na rozporku (puntku)  a čekal na příchod pana profesora fyziky. Když pan profesor  zapisoval hodinu do třídní knihy, vstal jsem a šel jsem se ke katedře omluvit. Zahuhlal jsem pod nosem, aby to neslyšela děvčata v první řadě a nesmála se mi: Pane profesore, chtěl bych se omluvit, utrhl se mi knoflík u kalhot. Pan profesor Krpálek se na mne nechápavě podíval  a povídá shovívavě:  Posaďte se. To chudák netušil, jakou fintu jsem si připravil. Sundal jsem si kalhoty, seděl v červených trenýrkách, spokojeně s pocitem vítězství si začal přišívat knoflík u kalhot. A tu slyším jeho hlas: Kdo ještě nebyl zkoušený a se zaujetím jemu vlastním se díval do svého notýsku se známkami:  K tabuli přijde Hovorka. Vtom jsem zrudnul jako moje trenýrky, byl jsem červený nahoře i dole. Postavil jsem se, v jedné ruce jehlu s nití, v druhé kalhoty s knoflíkem visícím na niti a zmohl jsem se pouze na větu: Pane profesore, prosím omluvte mne, ale já nemohu. Když uslyšel mou odpověď zvedl hlavu, pohledem nad brýlemi na nose zhodnotil situaci, v koutcích úst mu cukalo, ale zřejmě se mu můj nápad líbil, když odpověděl: Když nemůžete, tak se posaďte a začal zkoušet jiné. Věděl jsem, že dnes jsem vyhrál, ale příště mi dá zabrat. A tak jsem se na další hodinu velmi pečlivě připravoval a zkoušku u pana profesora udělal. Už se k této situaci nikdy nevracel, po maturitě jsme se spolu loučili se všemi profesory a já dnes po létech, při vzpomínce na tuto událost u pana profesora Krpálka vzpomínám s úsměvem, ale především hodnotím jeho velkorysost a toleranci, že dokázal přijmout takovou blbost jako omluvu. Vlastně ani nevím, jestli ještě žije, a tak ještě jednou se omlouvám, při vzpomínce ještě dnes slyším hurónský smích celé třídy.

Tato finta zůstala zapomenuta. Se spolužáky připravujeme jubilejní sraz po 50 létech  od maturity na Vyšší průmyslové škole v r. 1957  v Karviné.

Každý máme připomenout nejhezčí okamžiky studia, a tak přemýšlím, jestli tuto událost mám připomenout nebo si vzpomenout na jinou, hezčí. Jak ten čas letí, jen ty vzpomínky jsou tak živé…. Vzpomenete si i Vy ?

Další povídky ze života