Léčba smíchem - CA LUKi

Měsíc nad cestou

Při návratu z jedné služební cesty nás provázela dobrá nálada, zpěv a bujará nálada, neboť jednání v Praze bylo úspěšné a občerstvení u Pinkasů nemělo chybu.

Já co by řidič jsem pil minerálku a hoši v povznesené náladě si dělali plány, kde zastavíme na dálnici na další občerstvení.

Cesta probíhala v poklidu, provoz na dálnici z Prahy do Brna v normálu, a tak nic nenaznačovalo, že nás budou dnes čekat komplikace. Pravda byla bohužel jiná, jako velmi často se před Brnem stala hromadná dopravní nehoda, cesta neprůjezdná a my čekali v koloně 3 hodiny. Zatím se setmělo, pokud měli hoši co pít a potřebu chodit čurat, bylo dobře, měli činnost, která je zaměstnávala. Venku už byla tma, nad námi krásná obloha posetá hvězdami a měsíc v úplňku svítil jak rybí oko.

Najednou se po chvilce zdřímnutí probudil Otta, muž činu 2,20m vysoký, váha 134 kg, obr s dobrým srdcem, muž vzdělaný a moudrý, který uměl perfektně čtyři jazyky, kromě toho v němčině dokázal hovořit plynule v různých nářečích.  Když se protáhl, věděli jsme, že mu došla trpělivost a že z něho něco vypadne.  A taky vypadlo: Tento bodrý inženýr, který by kuřeti neublížil, se rozhodl, že náš osud bere do svých rukou a povídá: Pánové, dost bylo lenošení, jedeme domů, já Vás povedu oklikou domů. Na dotaz, že nemáme automapu pohotově povídá: Nevadí, já Tě budu řídit podle měsíce. Stáhl vedle řidiče okénko, narval se do malého prostoru, zvedl hlavu k měsíci a říká: Je to O.K. je dobrá viditelnost, jako velitel vozu na vojně zařval: Vpřed, vezmi to tady vpravo na výjezd z dálnice a o nic se nestarej, já Tě povedu. O tom, že lodě jezdí na moři podle hvězd a podle měsíce, že mají svůj azimut, to jsem slyšel, ale že by někdo jezdil po naších cestách podle měsíce, to jsem zažil poprvé.

První dvě hodiny jsem slyšel pouze dvě slova, vpravo, vlevo, vlevo a pořád dokola. Kolik krásných moravských vesniček a měst jsme projeli, moc se mi to nezdálo, ale Otta se tvářil, že tu jezdí každou sobotu na víkend, že to tu zná, nás hnal stále někam, kde ukazatele – směr Brno  zkrátka nebyly. Když se blížila půlnoc a my stále jeli dál a dál, až jsme byli opodál, pochopil jsem, že měsíc nás ošálil a naše orientace byla ztracená na polní cestě, nikde živáček, nikde stavení, nebylo se koho zeptat.  Najednou jsem si uvědomil, že Otta vidí měsíce dva, a že jedeme po každém podívání podle toho druhého. Celou cestu se hoši posilňovali z láhve, kterou si koupili někde v hospodě.

Vystoupil jsem, chvíli se zamyslel nad našim kličkováním a hledal jsem hlavní směr na Brno. Při první možnosti jsem se zeptal na cestu do Brna a k mému úžasu jsem zjistil, že jsme procestovali celou noční Moravu. A tak při plném soustředění a dodržení pokynů se nám podařilo u Brna vrátit na dálnici, na které již byl provoz obnoven, jen ten časový posun několika hodin brouzdání podle měsíce byl svědkem, že jsme skoro tam, odkud jsme vyjeli. Otta mezi tím usnul a probudil se až nad ránem doma v Ostravě. Při vystupování z auta pronesl krátkou nesmrtelnou větu: Někde jsme udělali chybu. Můžete se na něj zlobit, když chudák i ve spánku myslel na Měsíc nad cestou. Byla to jedna z cest, na kterou rád vzpomínám…

Další povídky ze života