Léčba smíchem - CA LUKi

Paměť

Každý z nás poznal aspoň jednou pocit suverenity, která po zásluze byla odměněna.

V tom okamžiku se cítí člověk malý a neschopný. Když však mozek vychladne a člověk vezme rozum do hrsti, pochopí, že: Bez práce nejsou koláče.

Bylo mi 23 let a šel jsem k přijímací zkoušce na Vysokou školu v Brně bez přípravy s domněním, že se jedná jen o takový formální pohovor.  Předseda zkušební komise mne z mého omylu vyvedl velmi rychle a já, suverén jsem se nestačil divit. Zkoušel jsem napsat odvolání, mé argumenty byly chabé a já pochopil, že jediná cesta ke studiu vede přes poctivou přípravu. A tak jsem začal makat, platil si konzultace ze tří předmětů a za rok jsem stál před komisí s malou dušičkou, protože čím více jsem se učil a připravoval, měl jsem pocit, že toho stále umím málo, uvědomoval si, kolik toho ještě neznám.

Předsedou komise byl opět stejný pan profesor, který mne před rokem vyhodil od přijímací zkoušky a já pochopil, že musím zabrat. O to více mne překvapila jeho první otázka: Už jste někdy dělal přijímací zkoušku na vysokou školu? Pohotově jsem odpověděl: Prosím, Vy jste mne vloni vyhodil. Oba jsme se rozesmáli a spokojeně, že jsem pravdomluvný – taky mne poznal, odpověděl: Můžete jít. Prosím pane profesore, já trvám , aby jste mne řádně vyzkoušel, já chci studovat. No vždyť Vám říkám, že můžete jít. Stál jsem si na vedení a nepochopil jsem význam jeho slov. To už mne polévalo horko a nesměle povídám: Já bych byl rád, kdyby jste mne vyzkoušel, prosím. Když viděl, že začínám být nervosní, s úsměvem na rtech zazněla jeho věta, kterou jsem nikdy nezapomněl: Můžete jít spokojeně domů. V ten okamžik jsem pochopil, že mi nemůže říct, že jsem přijat, ale v očích jsem mu viděl uspokojení, s jakým mne provázel ke dveřím. Od  mé promoce uběhlo 37 let a rád na tento okamžik pravdy vzpomínám, paradox je v tom, že i když jsem byl na přijímací zkoušky pečlivě připraven, nikdo se mne na nic neptal. Stačilo pouze pravdivě odpovědět na jedinou otázku. Studium nás začalo 55 nadšených studentů, studium na VUT Brno nás dokončilo pouze 11, z toho  nám již 3 kamarádi - spolužáci umřeli. A tak od roku 1968 se pravidelně ročně scházíme, máme svou kroniku, zpíváme hymnu v té době platnou, převezmeme dárky od generálního hostitele, pohádáme se o politice , jedeme domů a všichni se těšíme na setkání příští rok. Jsem zvědav, jak dlouho nám to vydrží….. Mám připravený návrh do usnesení, aby na další srazy nás na vozíčku vozily mladé krásné pečovatelky, aby se nám věkový průměr účastníků srazu vylepšil. Druhým důvodem proč to chci navrhnout je skutečnost, že v přítomnosti dam změníme témata rozhovoru a začneme konečně řešit: Rozvoj vztahů mužů a žen s velkým věkovým rozdílem, nebo co je mocnější: Láska nebo peníze !!! Má muž našeho věku šanci potkat ještě jednou velkou lásku? a podobně. Každý je strůjcem svého štěstí a každý ho hledáme v něčem jiném…

Další povídky ze života