Léčba smíchem - CA LUKi

Železničář Jenda

Je na světě málo lidí, kteří od dětství ví, co chtějí celý život dělat, mají svou představu a lásku k profesi, která je nejen baví, ale fascinuje. Říká se, že na světě je nejkrásnější, když se Vám práce stane koníčkem.

Jenda neměl koníčka, to byl kůň na celý život.  Železnice, nádraží, koleje, vlaky a hlavně mašinky. Odpracoval u České dráhy 51 let a můžete s ním hovořit o čemkoliv, vždy skončíte u mašinek. Možná měl i štěstí, že na vojnu se dostal k letectvu a staral se o letecké motory. Je velká škoda, když takový to machr odejde do důchodu a vezme sebou i neocenitelné zkušenosti, o které již nikdo nestojí. Nevím proč a kdo to zařídil, že  zestárnout musíme všichni, ale je velká škoda, že zkušenosti, získané celoživotní praxi v jednom oboru nemáme možnost předat jiným, mladším. Vím, že rozvoj a pokrok nikdo nezastaví a tak je jen na nás, jak se s tímto splašeným způsobem života vyrovnáme.  

Jendovi je dnes 80 let, plný zdraví a elánu, zajímající se o všechno, co souvisí se železnicí. Když jsem mu k narozeninám na památku věnoval malou mašinku, která píská,houká, vydává zvuky, jak uhání po kolejích, taková malá hračka na baterie, nevěděl jsem, že mu udělám tolik radosti. Každému to ukazuje, hraje si s ní a při zvuku, jak uhání po kolejích, se nádherně usmívá a vyzařuje z něj blaženost. Pochopil jsem, že my muži nestárneme, že se dokážeme radovat a hrát si stále jako malé děti.

Když jsem nedávno jel z Plzně do Prahy vlakem, jindy jezdím autem, s těžkým kufrem prospektů, nabídl se Jenda, že pojede se mnou a pomůže mi. Přiznám se, že jsem v celém životě neviděl šťastnějšího člověka, celou cestu hovořil, chválil mašinfíru, jak perfektně jede, brzdí, jak ten vláček uhání, co na této trati zažil, za jak dlouho se dá tento úsek udělat, jak při zkoušce opravené mašiny uháněli před rychlíkem. Ve vlaku ožil, jako by ho někdo pokropil živou vodou, očí mu zářily štěstím, já se nestačil divit, co všechno zná a jak umí zajímavě hovořit. Celou cestu sledoval hodinky a srovnával s jízdním řádem, který má v hlavě. Byl to pro mne zážitek na celý život a ještě večer jsem uvažoval, jestli to je možné, že člověk se stane chodící encyklopedii  v oboru železnice a mašinek.

Na otázku, co bude dělat v Praze, Jenda pohotově odpověděl: Zajedu do Holešovické tržnice a koupím 1 kg čerstvých, levných a krásných banánů. Není to paráda, zajet si z Plzně do Prahy a zpět pro banány vlakem?

Mám ho moc rád pro jeho povahu, čestnost, upřímnost  a skromnost, životní moudrost a neměnné postoje k životu. Dnes se asi už takoví lidé nerodí, ale věrnost železnici, mašinkám a své celoživotní profesi, manželce Lidušce, kterou zbožňuje a s kterou žije v pohodě celý život, si nedá vzít, zůstal sám sebou a dnes bych přidal ještě: Jenda hračička, který mne potěšil a poučil, otevřel mi dveře a oči v oblasti, kterou jsem znal jen povrchně a z jiného úhlu pohledu (zpoždění, špinavé vagóny, přeplněné vlaky, a další) pochopil jsem, že aby mohli lidé spokojeně a bezpečně cestovat vlakem, musí celá armáda lidí, stejných nadšenců poctivě pracovat. My je nevidíme, neslyšíme, ale oni tam jsou a tvoří jedno kolečko z celého systému soustrojí, které nesmí selhat a to ve dne i v noci, v zimě i létě. A tak děkuji všem Jendům - nadšencům, bez kterých by byl svět menší a chudší…

Další povídky ze života