Léčba smíchem - CA LUKi

Nápad na chmelu

Snad každý z nás byl na brigádě na chmelu. Všichni na toto období velmi rádi vzpomínají, někteří zde našli první lásku, potkali mnoho nových kamarádů, naučili se zpívat nové písničky u kytary a táboráku.

Možná, protože jsem se příliš těšil a mnohé očekával jako mladý nevybouřený mladík, jsem si představoval, že přes den bude práce a v noci zábava. O to více mne šokovalo rozhodnutí naší paní učitelky, že uznávala pouze společné večerní procházky a neuznávala jinou zábavu. Hlídala nás jako ostříž a nás to vytáčelo, že se naše představy o radovánkách s děvčaty hroutí. Když jsme viděli, že ve svém názoru je neoblomná, přicházela na pořad dne myšlenka naší kolektivní pomsty. Z mnoha nápadů se nejvíce líbil můj, že celý den budeme zdržovat potřebu jít na velkou a svou životní potřebu vykonáme v noci kolektivně do jejího řádku s chmelem. Při vzpomínce na bílé, svítící zadky mezi zeleným listím chmele se musím pousmát ještě dnes, byl to bláznivý nápad pomsty učitelce semetrice, kterou jsme si ráno představovali, jak tahá chmel i s našimi pozůstatky. Tato představa blaha však netrvala dlouho, když zjistila, co jsme jí provedli, vzteky bez sebe hledala toho, kdo to vymyslel a kdo zorganizoval. Nemělo cenu zapírat, kajícně jsem se přiznal. Nejvíc mne překvapil její trest, vyměnila si svůj řádek s mým se slovy: Když jsi si řádek chmele zaneřádil, tak si to ukliď nebo trhej chmel i s těmi hovny. To, že dokázala se povznést nad náš čin pomsty jsem pochopil, ale že dokázala vyslovit i toto slovo, mne šokovalo, fajnovka jedna.

A tak co druzí spokojeně česali chmel, já uklízel za celou třídu hromádky, abych i já se mohl konečně zapojit do práce, to je do česání chmele. Dnes chápu tuto touhu po pomstě jako naivní a nerozvážnou, v té době jsem byl ostatními chápán jako hrdina odporu. Je to už dávno a vše je zapomenuto. Na chmelové brigádě jsem byl ještě dvakrát a mám na toto hezké období i jiné vzpomínky, možná některé jsem již zapomněl. Jen ten jeden byl tak silný, že zůstal v podvědomí dodnes,  kdy společně kluci s děvčaty děláme kolektivně do jednoho řádku  svou přirozenou lidskou potřebu. Škoda, že jsme se tenkrát nepřihlásili do známé knihy rekordů. Stejně by nás chtěl  pořád někdo překonat v počtu seroucích česáčů chmele do jednoho řádku současně. A poučení je prosté: Kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne…

Další povídky ze života