Léčba smíchem - CA LUKi

Černý pasažér

Dnes jezdit bez jízdenek na černo jak říkají mladí lidé je „v z r u š o„ a zvyšuje to u nich hladinu adrenalinu v krvi.

Vidí v tom kus hrdinství. Ani se jim nedivím, možností jak se realizovat a prokázat „odvahu„ je čím dál méně.

Příklady táhnou a filmové hvězdy zahraničních filmů jsou ukázkou, jak se chovat na veřejnosti. Neříkám to proto, že bych chtěl moralizovat, ale vysvětlit, že pohnutky stát se „černým pasažérem“ mohou být i zcela jiné.

Jel jsem do prahy s bratrem Mirkem o 7 let starším, který byl  vášnivý čtenář a vysvětlil mi, že když za mne nezaplatí a nedám se chytit průvodčím, tak on si může koupit v Praze novou knihu, po které dlouho toužil. V 10 létech jsem si vůbec neuvědomil, že dělám něco špatného, teprve když mne šoupnul na záchod vagónu jsem pochopil, že to asi nebude sranda. Dvakrát jsem zamkl dveře a třikrát je odemkl, protože jsem si uvědomil, že by si na mne průvodčí počkal a vyčíhal si mne.

Když byla ve mne malá dušička, jak to dopadne, otevřeli se prudce dveře záchodu a já zůstal za nimi přilepen na zeď vagónu. Kontrolu jsem měl za sebou, ale to jsem pochopil, až si bratr pro mne přišel a vyzvedl si mne. V mých očích byl bratr hrdina, jak to dobře vymyslel a do Prahy jsme dojeli bez problémů. Zpátky jsme vezli nádhernou knihu a Mirek zářil štěstím, kdežto já měl výčitky.

Celá naše rodina velmi ráda a pravidelně chodila do kina na náměstí, vzdálené pouhých 50 metrů. Rodiče měli dokonce předplatné na všechny filmy, televize nebyla a sedadla v 18- té řadě číslo 1,2 měli pouze pro sebe hned u vchodu. Jednou se hrál film mládeži nepřístupný a já toužil tento film vidět. Škemral jsem aby mne bratr vzal sebou. Protože jsem byl neoblomný, rozhodl se Mirek tento problém vyřešit po svém, vzal dlouhý plášť tatínka, schoval mne pod něj a učili jsme se spolu chodit synchronizovaným krokem.

Tímto způsobem jsme se dostali do kina, když už bylo zhasnuto a běžel týdeník. Uvaděčka si této finty nevšimla a já štěstím bez sebe byl v kině „na černo“. Celý film jsem seděl velmi nepohodlně, koukala mi z kabátu pouze hlava jako malému klokánkovi ve vaku své maminky, ale nepohodlí bylo vyváženo štěstím, že vidím to, co jsem ještě neměl vidět. A nehledě k tomu se často říká: Zakázané ovoce nejvíce chutná. Bratra Mirka už dlouho nemám, ale mám na něj hezké vzpomínky, že se uměl o mne mladšího bratra hezky postarat. Jak rád na něj a své dětství vzpomínám, jak je hezké mít chytrého a staršího bratra, jak krásné je mít svou rodinu…

Další povídky ze života