Léčba smíchem - CA LUKi

Jak jsem se stal kapitán

Občas se stane, že člověk je pozván na oslavu mezi přátelé a umělce.

I toto pozvání nemělo chybu, opékalo se sele, nálada byla velmi příjemná, počasí nádherné, zábava v plném proudu a důvod stále si s někým připíjet na tykání nebo seznámení.

Když už zábava byla v plném proudu, hudba hrála, táborák hořel, lidé se příjemně bavili, kolem nádherný les v horském středisku a nad obzorem zapadalo slunko. Jak už to někdy bývá, sešli jsme se na schodech sami muži a rozhovor se stočil k povídkám z vojny a kdo jakou funkci dosáhl na vojně.  Vedle mne byl sám důstojník – major, kapitán, poručík, takže když na mne přišla řada a řekl, že jsem dosáhl funkce desátníka, všichni vybuchli v hurónský smích. Zachránil to jeden kamarád – ředitel nemocnice Jenda, který prohlásil, víš co, my Tě dnes povýšíme do funkce KAPITÁNA. Od této chvíle jsi se stal  Kapitán v záloze. Pochopil jsem, že je teď řada na mne, abych se ukázal a štěstí mi přálo. V autě jsem měl karton kvalitního červeného vína, který jsem vytáhl a daroval společnosti jako osobní příspěvek a vyjádření vděku za poctu, které se mi dostalo. Skupinka mužů vybuchla podruhé v nezvládatelný smích a já pochopil, že jsem byl do této společnosti přijat s otevřenou náručí. Zábava s jídlem, pitím a povídáním se protáhla až do ranních hodin, jenom pocit, že jsem se stal důstojníkem v armádě, která mne propustila pro hemeroidy do zálohy, mne provázel ještě několik dní.

Při vzpomínce na tuto událost se pousměji, protože s těmito přáteli jsem se setkal ještě několikrát, ale takový bujarý smích jsem již nezažil. Občas se někdo škodolibě zeptal, jestli je lepší být desátníkem nebo kapitánem. Jak málo někdy stačí k radosti a smíchu…

Další povídky ze života