Léčba smíchem - CA LUKi

Tahák

Tahák je tak starý jako lidstvo a učení ve škole a vynalézavost studentů byla vždy unikátní a neopakovatelná.

Tahák na stehně dívky pod silonkou, na rubu kravaty, na ruce, a všade jinde, kde se může student ujistit, že jeho vědomosti jsou správné, aby to profesor neviděl a student měl radost, že na něho vyzrál.

Před maturitou jsme kromě učení vymýšleli nové formy taháků, které bylo nutné vyzkoušet před písemkami, jestli fungují. Kamarád v lavici vymyslel geniální tahák, který byl sestrojen na principu  fungujícího kladkostroje. Měl ho na lavici pod rukou napojený provázkem, který procházel rukávem saka, nohavici kalhot a byl uvázán na palec nohy. Když natahoval nohy, tak se tahák automaticky zasouval do rukávu bez pohybu ruky, která tahák na lavici přikrývala. Při písemce kamarád svůj vynález testoval a najednou uviděl, že profesor stojí nad ním s vítězným úsměvem na tváři, že chytil studenta při opisování. Když rychle natáhl nohy a tahák zmizel v rukávu vítězně profesor prohlásil: Studente, zvedněte ruku. Když ruku zvedl a tahák pod ní nebyl, profesor mlčky zklamán odešel a ještě na maturitním večírku loudil a pídil se po tajemství samohybném taháku. Užili jsme si s ním hodně legrace, byl uschován do muzea kuriozit třídy, která se schází pravidelně na srazech maturantů co 5 let. Ani se to nechce věřit, ale v roce 2007 máme sraz po 50 létech od maturity, všichni se moc těšíme a já v této souvislosti jsem si vzpomněl na tahák, který rozhodil klid profesora při písemce. Připadal si jako na představení kouzelníka, když předmět, který viděl na vlastní oči zmizel bez jediné stopy a bez pohybu ruky. Bylo to hezké období, byli jsme mladí a krásní, dnes jsme už jen krásní. Každý něčím jiným. Jsme rádi, že ještě jsme, máme se na co těšit a rovněž máme na co vzpomínat. Teprve život se nám stal školou, plný úspěchů, chyb, omylů a neúspěchů. Dnes už tahák nepotřebujeme, ale brýle na nos, sluchátko do ucha, hůl do ruky, čepici na holou hlavu, umělé zuby do úst s lepidlem, na nohy pohodlné boty, papírek do kapsy, kde máme napsané, co máme koupit a na co dnes nesmíme zapomenout, co máme zařídit. Potkali jsme sklerózu, která nebolí, ale člověk se hodně nachodí. Důležité je, že se nám stále libí ženy a dívky, že nám chutná jíst, jsme rádi, když nás nic nebolí, udržíme meč a moč, radujeme se z maličkostí, těšíme se z každého krásného dne a modlíme se: Pane Bože, když jsi nám vzal sílu, vezmi nám i chuť.

Další povídky ze života