Léčba smíchem - CA LUKi

Stůj, stůj, stůj

Pamatuji si, že se říkávalo : Kdo nebyl na vojně není chlap.

Vojenská služba trvala dva roky a bylo to období, na které rád člověk vzpomíná, rád o něm hovoří, vybavuje si různé veselé příhody a na období šikany a vojenské buzerace postupně člověk zapomněl. O tento životní zážitek jsou dnešní mladí muži ochuzeni.

Odchod do civilu z vojny byla událost v životě každého člověka, který obyčejně zjistil, že do žádného oblečení po dvou létech nevleze, tělo zmužnělo a bylo nějak celkově větší. A tak kromě ostatních příprav na civil a těšení se na období svobody patřila i povinnost si koupit nové oblečení.

Vzpomínám si s touto událostí na utrpení jednoho vojáka, který byl věřící a na odchod do civilu se těšil jako malé dítě. Souviselo to s jeho přesvědčením, že člověk nemá vzít do ruky žádnou zbraň a dlouhodobě odmítal chodit do stráže, protože držet pušku nebo samopal je v rozporu s s myšlením a posláním člověka. I když byl trestán, odolával všem příkazům a nařízením do doby, než se podařilo jednomu důstojníkovi jeho odpor zlomit. Donutil ho absolvovat přípravu střelby ze samopalu a postavil ho samotného na stráž k muničnímu skladu s patřičnou přípravou a poučením, co má dělat v případě, že se v jeho hlídaném prostoru objeví cizí nežádoucí osoba.

Protože měl radost, že zlomil jeho odpor, rozhodl se tento důstojník vystrašeného a ozbrojeného vojáčka zkontrolovat v noci a po tmě. To sám netušil co bude následovat a co ho čeká. Vše se vysvětlilo až druhý den při vyšetřování mimořádné události, až se kamarád na stráži vzpamatoval ze šoku, do kterého se dostal. Před vyšetřovací komisí vypověděl:

Byla tma jak v ranci, podezřelé ticho, najednou jsem uslyšel kroky. Uvědomil jsem si blížící se nebezpečí, podle instrukcí jsem odjistil samopal, připravil se ke střelbě a čekal. Když jsem uviděl siluetu člověka, zavolal jsem podle pokynů na něj třikrát STŮJ „rychle po sobě„ a začal okamžitě pálit na vetřelce. Když jsem vypálil celý zásobník, myslel jsem si, že jsem nepřítele zneškodnil.

Důstojník s odřeným nosem před komisí vypověděl: Šel jsem na kontrolu stráže, je pravda, že jsem použil jinou cestu než obvykle, ale zde přítomný vojín mi nedal šanci něco říct. Hlavu jsem tlačil do země a věřil v zázrak, že se do mne netrefí.

Komise kromě potrestání věřícího vojína i důstojníka, protože oba udělali chybu, dosáhl tento voják toho, že na stráži byl jenom jednou v noci za celé dva roky. Už mu nikdy nedali do ruky nabitou zbraň, přidělili ho na práce v kuchyni, ale o této události se ještě dlouho vyprávělo se smíchem po celém útvaru.

A tak z veselé příhody mohla být lidská tragedie. Zajímalo by mne, jestli si na tuto příhodu vzpomenou někdy oba její aktéři. Kdo ví…

Další povídky ze života