Léčba smíchem - CA LUKi

Kraťasy

Je to 51 let a slyším to jako dnes, když pan profesor Bárta na průmyslové škole v matematice vysvětloval: Blbečku, když Ti zkrátím kalhoty, tak máš kraťasy, když Ti je zruším, tak máš holou prdel! Vidíš ten rozdíl?

Nedávno jsem se ocitl v překrásném prostředí a kouzelné přírodě, plné zeleně a květů ostrova Madeiry. Jako každý turista kromě nasávání vůně květů jsem nasával i vnímal chuť zdejšího proslaveného vína. Večer opojen tímto mokem s medovou chutí, hudbou, vášnivým tancem, svitem měsíce a hvězd, šuměním moře  jsem se rozhodl ukončit vlahou noc před spaním ráno ve tři hodiny štamprličkou naší dobré slivovice – nostalgická vzpomínka na domovinu. Pod tíhou nezapomenutelných dojmů jsem tvrdě usnul a samozřejmě zaspal snídaně a hodinu odjezdu stihl na poslední chvíli díky tomu, že jsem se neholil, na sebe hodil košili s krátkým rukávem a vzal kraťasy, na nohy natáhl opánky bez ponožek a česal se ve výtahu. Před hotel jsem vyběhl jako býk urvaný z řetězu a na dotaz: Už odjeli? jsem dostal lakonickou odpověď kouřící dámy: Autobus právě odjel. Co budeme dělat, vykřikl jsem zoufale: Je to všechno v prdeli. K mému úžasu a radostnému překvapení se naše skupina začala teprve scházet. Při nastupovaní do autobusu žasli moji kamarádi nad mým oblečením, protože jsme jeli vysoko do hor a na prohlídku kanálů zvaných levadas, kterými na ostrově je sváděna voda sloužící k zavlažování políček umístěných na svazích sopečných kopců a hor, stezky slouží k poznání přírodních krás ostrova.           

Výlet to byl krásný a nezapomenutelný, všichni v čepicích, bundách, svetrech, někdo měl i rukavice, jen já v košili s krátkým rukávem, v kraťasech, na holých nohou opánky. Celou cestu jsem si nadával a ujišťoval jsem sám sebe, že pokud to přežiji tak kraťasy 5 let neobleču.

Stezka pro turisty vedla kolem betonového kanálu o šířce 60 cm s protékající vodou a vinula se kouzelnou krajinou. Protože místy byla rozbahněná, rozhodl jsem se, že půjdu po betonovém okraji kanálu. Pokud okraj byl do půl metru nad zemí, tak to byla paráda, ale nenápadně se tento okraj zvyšoval až na dva metry nad zem a to už mi bylo horko.  Balancoval jsem na betonovém okraji v kraťasech s jednou hůlkou v rukou jako provazolezec s tyčí a nemohl se dočkat, kdy tento hazard skončí, až za zatáčkou jsem konečně uviděl, že se okraj snižuje do výšky, kdy jsem mohl konečně seskočit na stezku, všichni si oddechli, že jsem nespadl.

Samozřejmě při skoku dolů jsem upadl a začal padat z prudkého srázu dolů. Pohotově mne zachytila jedna paní z Přerova – v té chvíli můj Anděl strážný a já mohl ve zdraví dokončit celodenní výlet. Všichni se mnou cítili, trpěli za mne zimou a já si statečně  nesl sebou svůj prapor blbosti a trapasu.

Vše dobře dopadlo, ze soucitných úsměvu ostatních jsem si uvědomoval, co si asi o mne myslí a já, zkušený turista se zařadil mezi turisty - blbečky. Až se vše vysvětlilo, že jsem zaspal a mé oblečení nebyla recese, stal se ze mne Jaroušek.

A tak svým vnoučatům budu vyprávět o kraťasech profesora Bárty a kraťasech v horách na Madeiře, z kterých se stal nečekaný suvenýr.

Další povídky ze života