Léčba smíchem - CA LUKi

Beran

Na jednom z našich tématických zájezdů na veletrh do Budapešti jsme se rozhodli ve volném čase navštívit zábavný park "Vidampark", o kterém jsem slyšel pět jen chválu na to, kolik je tam atrakcí a kolik si tam člověk užije zábavy a legrace.

A to jsem přitom netušil, že se mi podaří k té legraci přispět měrou vrchovatou.

Přišli jsme společně s kolegy k jedné atrakci, která byla založena na síle a schopnosti dát na speciální dráze zrychlení "beranovi" na kolečkách, s tím, že beran musel hlavou narazit do terče na konci dráhy,která měla vzestupnou tendenci s dvěma ohyby. Všichni, kteří to zkoušeli poslali ke spokojenosti majitele atrakce "berana" sotva do poloviny dráhy.

A potom přišla řada na mne - pořízka se 125 kg živé váhy. Všichni kolegové mne začali povzbuzovat : "Jardo musíš!".

Nechal jsem se vyhecovat a po několikerém pojezdu jsem "beranem" mrštil takovou silou,že bouchl svými rohy do terče. K mému zděšení se však zároveň začala sypat kuličková ložiska, na kterých "beran" jezdil a já stál jako opařený. V hlavě se mi honily smíšené pocity - na jedné straně radost, že jsem dokázal vyhrát cenu a na druhé straně pocit provinění, že jsem tuto atrakci jedním máchnutím zničil.

Majitel - typický Maďar s knírem pod nosem se rozčílil, začal mi nadávat a já v tu chvíli nevěděl, co mám dělat.

A tehdy jsem pochopil , že ne vždy může mít vítěz úplný pocit radosti z vlastního výkonu. Mně osud nepřál , abych si vychutnal euforii z vítězství, a ještě dnes spíše slyším smích všech ostatních kolem, kteří měli radost z cvrkotu padajících kuliček na zem. Nezlobil jsem se na ně, ale měl vztek, proč se to musí stát zrovna mně.

Od té doby jsem již v tomto zábavním parku nebyl.

Další povídky ze života