Léčba smíchem - CA LUKi

Verdun

Byl jsem na zájezdě autobusem a jak už to při takových zájezdech bývá, často se stane, že se nedodrží časový program, nebo je někomu špatně, nebo se někdo opozdí a všichni musí čekat.

A to se stalo i mně v nejméně vhodnou dobu, kdy jsme měli časové zpoždění ze zácpy na dálnici a přijeli na prohlídku  Verdunu.

V době stanoveného odjezdu jsem najednou cítil potřebu jít na velkou stranu. Nejdříve jsem hledal WC, potom vykonal svou potřebu a spěchal k autobusu.

Tam už byla nálada na bodě mrazu, ve vzduchu jsem cítil dusno, vzduch, že bys  ho mohl krájet a věděl jsem, že stačí jiskra a dojde k výbuchu. Bylo mi jasné, že se musím nějak omluvit, ale nic pořádného mne v tu chvíli nenapadlo. V hlavě mi lítaly myšlenky rychlostí blesku, a pak mne napadla spásná myšlenka : „ Přátelé, když jsem si tady u Verdunu představil tu hrůzu, tak vy mi nebudete věřit, ale na mne to přišlo a já jsem se málem p-----. Omlouvám se, ale ta hrůza mne zde zaskočila.“

Můj způsob pozdního příchodu byl přijat a mně se ulevilo podruhé.

Další povídky ze života