Léčba smíchem - CA LUKi

Babička

Každý z nás má tu nejhodnější babičku, na kterou rád vzpomíná a vybavuje si ty nejhezčí vzpomínky.

Naše babička byla nejen zlatá, moudrá a pracovitá žena, ale byla to obchodnice k pohledání a na nás, čtyři vnuky byla velmi přísná, dá se říct, že to byla: "Herdekbába".

Vyrůstali jsme u ní ve společném domě od mých šesti let a dá se říci, že chod domácnosti šel podle jejich pokynů . Mluvila s námi v příkazech a o jejich splnění se nediskutovalo, brali jsme to tak, že její slovo je zákon a splnění se vyžaduje a považuje za samozřejmost.

Toto fungovalo perfektně až do okamžiku, kdy mému bratrovi Toníkovi bylo asi osm let, a když se vracel domů z venku, tak bouchl velmi silně dveřmi v kuchyni. Šetrná babička na něj vystřelila svým generálským hlasem : "Podruhé bouchni víc!"

Toník, co by poslušné dítě a vzorně vychovaný vnuk otevřel dveře a bouchl s nimi takovou silou, že se na zem vysypal kus omítky, která vypadla nad futrem dveří.

Nikdy nezapomenu na pohled babičky, která byla očividně zaskočena vnukovou poslušností, chvíli nevěděla co má říct, co má udělat, a tehdy se stal malý zázrak: naše babička nekřičela, nezlobila se a klidně povídá: "Pojď Toníčku, uklidíme to spolu".

Od té doby to byla pořád přísná a hodná babička, jenom s námi začala hovořit nějak jinak - bez povelů.

Jak je hezké a milé vzpomínat na pěkné dětství a hodného člověka.

Babičko, nikdy na Tebe nezapomenu.

Další povídky ze života