Léčba smíchem - CA LUKi

Housle

Je to už mnoho let a pořád se rád vracím ve vzpomínkách do dětských let, kdy mne nechala banička, moudrá to žena, učit hrát na housle.

Celkem jsem se učil 5 let a docela mi to šlo dobře, jenom to cvičení jsem neměl rád a to ještě byl večerní obřad.

V době večerní, kdy jiní kluci si hráli já "musel " hrát na housle. Babička si lehla v ložnici do postele, já jsem si postavil pult, na něm noty a koncert mohl začít. Neumíte si představit, když Vás něco nebaví nebo Vás do něčeho nutí, jak dlouhá je minuta a já musel cvičit dvě hodiny. Babička hezky usnula a já to zkoušel, jestli
už spí, že bych cvičení na housle v tichosti ukončil. Měla vypěstovaný reflex na mé šmidlání, okamžitě se probudila a já musel pokračovat.

Tak to šlo každý den a já přemýšlel jak jí ošidit.

A jednou se mi to povedlo, nenápadně jsem posouval ručičky na budíku a aniž bych si to uvědomil, podařilo se mi cvičení zkrátit o celou hodinu a spokojeně jsem ulehal, jak jsem to geniálně vymyslel a doběhl babičku.

Můj pocit z dobře vykonané práce trval pouze do odpoledne, kdy se babička vrátila z nákupu a po řádném výprasku řemenem jsem se dověděl, že babička jako obvykle šla brzo ráno ve čtyři hodiny na električku, jela nakupovat zboží do obchodu. Když zjistila, že stála na zastávce celou hodinu zbytečně, nepomohly žádné výmluvy a přesto, že mne měla ráda, dostal jsem svůj díl zasloužené odměny.

A tak, dnes po létech si vzpomenu, jaká to byla moudrá a vzácná žena, která mi chtěla umožnit hudební vzdělání, věděla, že mám hudební nadání a nedokázal jsem jí poslechnout, škoda. Je to už přes padesát let a pořád dovedu na housle čistě zahrát jakoukoliv melodii podle sluchu, jenom nesmí být rychlá, prsty jsou tvrdší, ale přesvědčil jsem mnoho nevěřících Tomášů, hrál jsem ve vinném sklípku Angličanům při podpisu licenční smlouvy, hrál jsem v nočním podniku ve Vídni, když mi obchodní partneři půjčili housle.

Ptám se , proč mladí lidé nevěří starším a moudřejším, zkušenějším lidem, dnes vím, že to babička se mnou myslela dobře a chtěla mi ulehčit a zpříjemnit život, dodnes mám hudbu nesmírně rád a propásl jsem jednu ze svých životních šancí.

Babičko, kdyby to všechno šlo vrátit zpátky, jak rád bych se Ti ještě jednou omluvil za ten budík. Škoda, že jsem Tě neposlechl...


Ilustrace: Jan Schinko

Další povídky ze života